Diamantová námraza (únorová reminiscence)

středa 31. březen 2010 15:44

Jak nádherné ráno. Skrz závěsy mě po tváři hladily červánky, slunce se vzneslo nad zasněžený kopec, rozzářilo mlžinku prodírající se mezi ovocnými stromy a lososovou barvou slibovalo lepší zítřky (nebo aspoň dnešek).

Než jsem se stačila rozněžnit, probudila se starší dcerka. "Kde je táta?" hýkla. Odpověď, že už dávno odešel, protože musel na služebku, se nesetkala s pochopením. Dcerka, která měla slíbenu cestu do školy s tatínkem (pokud vstane, když ji bude budit, což nevstala), spustila šílený řev.
Tím vzbudila mladší dítě. Byly jsme tak vzhůru všechny a den mohl začít.
Vlastně se to všecho vyvíjelo docela dobře.
Starší dcerka byla výjimečně ochotná a kooperativní, mladší jsem nakrmila, přebalila, oblékla, vyčistila si zuby, slíbila si kafe a koláč dole ve městě... a přesně načas vyrazila i s dětmi k autu... kde jsem zjistila, že jiskřivé, mrazivé ráno má i svou nepříjemnou stránku v podobě námrazy na autě. Námrazy diamantové nikoliv pouze vzhledem, ale též tvrdostí (moje škrabka v ní zanechala jen nepatrné rýhy), vysrážené jak vně, tak i uvnitř. Bojovala jsem statečně, vybojovala malý průzor velikosti střílny na předním skle, několik škrábanců na bočních okýnkách (nezbylo mi, než doufat, že ostatní auta budou dodržovat vyhlášku a svítit, protože jinak než jako dva světelné body jsem je neměla šanci uvidět), posadila dovnitř děti, nastavila topení na maximum v naději, že námraza povolí, a vyjela jsem.
Jukala jsem ven průzorem, přítomnost aut před sebou odhadovala podle kotoučů výfukových plynů stoupajících vzhůru a viditelných skrze periferní škrábance v námraze, na křižovatkách se modlila, aby všichni svítili, ale nakonec jsem přece jen dojela do kýžené uličky u školy. Vpravo odstavená auta, vlevo haldy sněhu, za mnou auto a přede mnou... favorit. Paní za volantem (od pohledu mi povědomá, tak jako všichni tady) si založila ruce, jako že ona s tím nic. Já mrkla na svoje zadní sklo (ne mléčné, ale přímo smetanové), do zrcátek (zrcadlily právě tak akorát, abych viděla světla auta za sebou), mrkla znova před sebe a konstatovala, že fáva má všechna skla čistá, tudíž může couvat, a uličku, kam se dá odbočit, má paní blíže než já. Jo, holka, nezlob se, musíš uhnout, jsi na tom líp. Paní si to zřejmě nemyslela, ale měla smůlu. Já prostě nemohla.
A tak paní couvla (jestli mě poznala, což asi ano, tak mi to její rodina nezapomene ještě po tři generace), já s omluvami vyšoupla dcerku před školou, obrátila se ve vedlejší uličce a jela se nasnídat.
Mladší dcerka běhala po cukrárně (ano, po tom jediném místě povyražení, které zde mám, což je na mě už dost vidět), já srkala kávu a lákala dítě na pudinkový krém doufajíce, že mu dá přednost před hlínou v květináči u dveří, kde dlouze a tiše skomíral smutný ficus benjamini.
A pak přišla Maminka. Jedna z těch, které - jak jinak - znám od vidění, aniž bych je znala jménem. Dcerka se hned vrhla k jejímu desetiměsíčnímu chlapečkovi, a tak jsem se rázem ocitla v její intimní blízkosti. Maminka důvěrně porozprávěla s prodavačkou (mnohem důvěrněji než já, která tam už pět let pravidelně chodím), probraly bydlení, sourozenecké vztahy a mé pokusy zapojit se do rozhovoru ignorovaly oním specifickým, neagresivním způsobem, který ženy na malém městě dokonale ovládají. Už mě nezraňuje, po těch letech. Ne tak jako dřív. Přesto jsem cítila, že to, co mám uvnitř, a čemu se snad říká duše, je tak hluboce podchlazeno, že se na tom začínají tvořit krystalky velmi podobné těm, které jsem zuřivě seškrábávala z okna svého auta ani ne před půl hodinou.
Odešly jsme. Já a má dcerka, která obratem zapomněla na chlapečka, a nadšeně se pustila do překonávání zmrazků na chodníku.
O hodinu později volal můj muž, zřejmě v návaznosti na mou navrčenou smsku ohledně stavu auta a jeho mužské role. Moc se divil - prý sklo námrazy vnější i vnitřní před svým odchodem zbavil, a to tak, že pustil motor, topení, a auto zavřel, aby teplo neunikalo ven. A tak pára, překvapivě, zůstala uvnitř a o něco málo později se vrátila do podoby ledový květů.
Bydlím na malém městě. Na malém městě, kde nestačí někoho den co den potkávat pět let, abyste se s ním směli dát do řeči. A kde si muži myslí, že něco stačí malou chvíli zahřát, aby to roztálo navždy.
Simona Teichmanová

Monika M.Zkuste ty sousedy,14:592.4.2010 14:59:18
Monika M.Milá Simčo,14:502.4.2010 14:50:13
zuzanajá nebudu radit,10:322.4.2010 10:32:56
NULITo ale není vše.09:281.4.2010 9:28:12
NULIAhoj, Danielo,09:201.4.2010 9:20:25
danielaZázraky se dějí23:0431.3.2010 23:04:04
NULI - NulíčkováKruciš, Simono,21:5931.3.2010 21:59:27

Počet příspěvků: 8, poslední 2.4.2010 14:59:18 Zobrazuji posledních 8 příspěvků.

Simona Teichmanová

Simona Teichmanová

blog o každodenních všednostech maminky dvou dětí

Ekonomka, překladatelka a žena devatera řemesel zápasící s nastupující krizí středního věku a panikou, že korály v Grand Barrier Reef vychcípají dřív, než je kdy uvidím.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy